Očima redakce: Kterak se ze mě stala kancelářská lemra

Vloženo: Po, 07/19/2010 - 18:52 od: Redakce

„Aůůůů…“, vstávám ze židle a ráda bych si došla pro papír do tiskárny. Musím ale nejprve chvilku posečkat v předklonu, bolest v bedrech mi nedovolí se narovnat a dojít si k tiskárně jako normální dvojnožec. První krok, druhý krok, než dojdu k tiskárně, tak se pěkně srovnám a vypnu hruď. To bych ale nebyla já, kdybych nebyla hrdinka do poslední chvíle. Opět sedám na svou židli a pouštím se do práce.

 

Víkend byl v pohodě. Ztuhlost beder jsem rozehnala termonáplastí, do auta už také sedám jako kultivovaný člověk … i to vstávání ze židle už je lepší, no prostě jen potřebuji trošku času na rozhýbání. Ale pak ve mně „hrklo“. Pekelně mě bolí pravá noha, bolestí nevidím, z očí mi tečou slzy jako hrachy. Pokouším se udělat krok, ale noha jakoby nebyla moje … moje vlastní noha mě vůbec neposlouchá! Zde končí moje hrdinství a  zcela dobrovolně jedu do nemocnice na neurologii. Vyšetření ok, hlavně ta poslední slova se mi náramně zamlouvají, vlastně to znamená, že nemusím nic dělat.

 

Neustále hledám polohy, ve kterých mě nebude nic bolet, poctivě se vyhýbám průvanu a odpočívám. Stále kulhám na pravou nohu, ke svižné a ladné chůzi to má skutečně daleko … ach jo, pobolívá mě hlava - za to na mě budou muset být v práci všichni hodní, směji se v duchu a hladím si bolavou levou ruku. Asi jsem se přeležela … Jenomže bolest postupuje dále a v poledne se už nemůžu ani otočit, připomínám robota. V ruce nemám sílu, bolavé mám celé rameno a lopatku,sotva se dopravím, zase do nemocnice. Verdikt je jasný – HOSPITALIZACE! A pak už jde vše ráz naráz…odběry krve, prášky od bolesti, prášky na spaní, kapačky,  vyšetření rtg, magnetická rezonance a pocit totálního kolabsu.

 

Diagnóza je jasná – posun v bederní páteři s nepatrným stlačením ploténky, nicméně nález v krční páteři je daleko dramatičtější …vyhřezlá ploténka tlačící do páteřního kanálu. „Proto nemůžete hýbat levou rukou, máte ochrnutou lopatku,“ říká mi doktor. Další otázky nevnímám, dokonce nejsem schopná si vzpomenout, jako co pracuji…  „Tipnul bych Vás na administrativu,“ říká zase ten doktor.

 

Ležím v posteli a první tři dny jen spím nebo koukám v polospánku do stropu. Ještě v nemocnici si mě bere do parády fyzioterapeutka. Lebedím si ale jen do chvíle, než mi poprvé sáhne na břicho a probodne mě otázkou – kolik času věnuji sobě? „Jak to myslí,“ říkám si v duchu. Ano, teď to tak sice nevypadá, ale já o sebe dbám. Pravidelně chodím ke kadeřnici, na kosmetiku, dávám si pleťové masky a zábaly na vlasy…  Aha, tak tohle nemyslela. Ptá se, zda chodím někam cvičit. Tak tedy … chodila jsem pravidelně 2-3 x týdně na aerobik, když se narodil syn. Sklízím pochvalu, ale má to jeden háček, synovi už je 8 roků. To se mi nepočítá!

 

Mám říct, co jsem pro sebe udělala za poslední rok, tedy za posledních 365 dní. Přemýšlím dlouho, ale není to proto, že by těch činností bylo tolik, ale proto, že si nemohu vzpomenout. Ano, jsem hrdinka, za poslední rok jsem byla celkem 3 x na bruslích, zato najezdila téměř  9000 km v autě. A důvod? Pohodlnost, lenost, prostě výmluvy, že nemám  čas. Hrozím se… Je mi teprve 33let a už jsem takto „rozklížená“, běduji.

 

Teď na sobě makám! Ale VY na sobě makejte dřív než se z Vás stane kancelářská lemra!

 

Alice

 

 

Máte se rády a cvičíte? Nebo krníte? Jak to vedete VY, milé čtenářky?